Write challange -- 19.day

4. března 2014 v 18:42 | Anika Rodriguez |  write challange
19.day of Write challange "Napiš úmrtní oznámení o historické postavě."








Buenos dias, hned první osoba která mě napadla byla Adolf Hitler, ale nevím jak bych to tak vymyslela a tak jsem raději zvolila Kleopatru..snad se bude líbit. Smaozřejmě jsem dala dohromady pár legend a vytvořila z ní podobnou snad všem.


Klečela jsem a z očí mi tekl proud hořkých slz které dopadali na vojenskou zkrvavěnou uniformu Markuse Antonia. Brečela jsem když mi ležel hlavou v klíně a umíral. Jeho hlava byla skoro nehybně položená na klíně a já ho objímala. To co jsme spolu zažili teď mám všechno zapomenout?
Antonius začal těžce dýchat a já věděla že mu nezůstavá moc času.Je konec! Jeho hlava klesla bezvládně a už nejvil žádný známky života. Zakřičela jsem co nejhlasitěji a v tom přišli vojáci a chytli Antonia za nohy. Natáhla jsem ruky abych ho ještě na chvíli držela za chladnoucí ruce a sehnula se k zemi. Antoniovo tělo se pod rameny vojáků stále vzdalovalo až mi vyklouzlo z rukou.Padla jem k zemi a přemýšlela o té bitvě kvůli které moje láska zahynula. Vojáci mezitím vláčeli bezdůstojně jeho tělo ven z paláce. Měla jsem chuť vyběhnout a vzít si ho zpět, ale nemohla jsem Octaviánus mě tu držel a já e musela za pár dní podílet na průvodu kde mě naprosto zesměšní. Opírala jsem se o bohatě dlážděnou podlahu a snažila se plakat do země.
Naštěstí tu byla jedna možnost.Jedna možnost která mě navždy zasvětí do říše bohů. Přestala jsem vzlykat a zapřemýšlela se. Myslí mi běhali zlé a podlé myšlenky, ale všechny měli stejný konec -moji smrt. Smrt byla pro mě osvobození.Jen tak se zase můžu setkat s Caesarem a Antoniem.Utřela jsem si slzy a pohlédla do velkého zlatého zrcadla a nemohla jsem se srovnat s mým vzhledem.Byla jsem roztroušená v minulosti a v myšlenkách.Byla jsem, ale rozhodnuta co udělam...
****
Seděla jsem na menším koženém křeslu a s kamennou tváří pozorovala bez přestávky velkou bránu za kterou stáli desítky mužů s těžkým brněním a s meči. Proti Octaviánovi se tu nedalo bojovat jeho vojska byla silná a všude po Egyptě. Už dva dny bez přestávky myslím na můj plán a na Antonia. Celé noci jsem nespala a dokonale promýšlela můj plán. Byl téměř dokonalý nejhorší problém nastával v tom jak to dopravit až ke mě bez povšimnutí.
Brána se s velkým nárazem otevřela a já zpozornila. Sebevědomě jsem se narovnala a čekala kdo se ukáže. Do paláce který byl již několik dní mým vězením přišel muž oblečení v brnění kolem pasu měl opasek s mečem a v ruce nesl malý košík.Když moje oču spadli na košík byla jsem velice šťastná.Povedlo se to!
Voják se na mě ani nepodíval a jednoduše složil proutěný košík na zem a rychlými kroky odkráčel pryč. Koutkem úst jsem se začala usmívat, ale moje mysl teď moc zvlášť šťastná nebyla. Stále jsem byla pořád člověk měla jsem city a taky bolest. Hned coza ním klapla brána a já se zase ocitla sama v celém paláci. Vstala jsem a rozešla se pomalu a jsitě ke košíku.Chvílemi jsem měla pochyby zda to opravdu udělám. Koukala jsem se na proutěný košík který raději byl přichytnutý i malým provázkem. Byla jsem docela překvapena že to vojáci nezkontrolovali. Octavianus mě zabít nechtěl chtěl mě jenom sprostě ponížit před Egyptem a před Římem, ale já to nedopustím. Naprosto odhodlaně jsem odhodila víko košíku a přede mnou se vynořila velká a zelená kobra. Plazila se pomalu a odhodlaně udělat všechno.Teď byla moje šance...poseldní šance.



No..tohle je takové divné.Prostě se mi to moc nepovedlo, ale myslím si že by jste to tu taky měli mít...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama