Write challange -- 18.day

3. března 2014 v 16:43 | Anika Rodriguez |  write challange
18.day of Write challange...







Buenos dias, no bude to zajímavé se s tím utkat protože již mám rozpracovaný Andrew Diaz a to se taky nachází v takovém městě duchů...."Napiš příběh ve městě duchů."

Procházel jsem kdysi rušným a veselým centrem Madridu.Moje oči se vytřeštěně koukali na všechny rozpadlé a ohořelé budovy. Po všech bývalých obchodech byli sprejem vystříkány nápisy o smrti a zrezivělé auta se povalovali ohořelé na zemi jakoby nic nevážili. Před pár dny ještě plné město je teď plné ohořelých mrtvol a tajemných kroků před kterými jsem právě utíkal. Nemohl jsem přestat jinka by mě zabiji tak rychle jako ostatní madriďany a vůbec všechny lidé na celém světě. Moje pocity byli smíšené.Opustil jsem před pár dny Madrid a když jsem se teď vrátil tak je všechno v troskách. Oči mi nutili brečet, ale rozum mi v tom bránil.Vše co jsme vybudovali bylo pohřbené se spousty lidma pod velkými budovami.
Malé trosky stále hořeli a plameny plápolaly jen tak ve větru. Vzdychl jsem a opřel se svou krvavou rukou o starou budovu. Okamžitě jak jsem ucítil tlak který na ruku zeď působila začala po stěně téct pomalu moje krev a já tam zanechal velkou stopu od ruky. Ale to bylo nic oproti té krvé co byla prolita na zemi mezi troskami.

Předemno se najednou ze zdi domu vynořila bílá mlhovina která začala tvořit tvar lidského těla a já sebou ucuknul. Duchové byli v našem světě známí a nikdo z nich nezabíjí a nijak neškodí. Duch se měnil v lidskou bytost. Hnědovlasá malá holčička. Její růžové šatičky se ve větru vůbec nekroutili a vlasy měla svázané do dvou copů. Když jsem ji uviděl vykouzlil se mi na tváří úsměv a přitom jsem byl naštvaný na sám sebe. Ta holčička měla ještě spousty let před sebou.Bůhví v jakých bolestech umírala.
Děvčátko se předemnou zastavilo a sumálo se na mě. Byla roztomilá a bylo mi jí neuvěřitelně líto. Oči mi zvlhli jak jsem se na ní koukal a trošku jsem se přikrčil. Ze zkušeností jsem věděl že duch se vás může dotknout, ale může vámi jen tak projít.
Klekl jsem si na jedno koleno a smutně jsme se zatvářil a otevřel doširola ruce. Moje myšlenky byli mimo, ale já stále věděl kdo ta holčička je. Děvčátko mě uvidělo jak otevírám ruce a rychle se rozeběhlo proti mě se šťastným výrazem na tváři a otevřela ručičky. Padla mi do náruče a já ucítil chladný dotekSvíral jsem ji a litoval jsem že jsem tehdy tu nezůstal. kdybych tu zůstal mohl bych být už po smrti a nelitovat toho tady.
Ta holčička byla totiž má mladší sestra! Chadný a mrazivý dotek se mi tisknul do náruče a já si přál abych všechno vrátil. Trvalo to asi tak 2 minuty co jsme jne tak stály a koukali se na sebe a pak se sestřička najednou zvedla a položila mi medvídka do ruky. Pamatuji si to jak jsem jí ho dal k patým narozeninám.Většina sourozenců se moc rádi neměli,ale já a ona jsme se měli rádi hodně skoro nikdy jsme se nehádali. Usměv na tvářích jí zmizel a objevil se smutek v jejích očích. Otočila se ladně jakoby plula nad zemí a vykročila do prázdna. Najednou se v té tmě vynořila velká brána která vlastě byla jen takový flek v prostoru a stále se zvětšoval. Věděl jsme že si přeje mou sestru a že jí tam bude lépe. Hořce jsem polkl a stiskl pevně medvídka. Ona se naposledy na mě otočila a zamávala mi. Vešla do brány a za ní se začala pomalu zmenšivat až docela zmizela.Svět se stal okamžitě mnohem chudší a tmavčí. Noc zaplavila celé město duchů a teď už jsem tu byl jenom já......

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama