Write challange -- 13.day

26. února 2014 v 17:54 | Anika Rodriguez |  write challange
13.day of Write challange....







Buenos dias, jelikož se mi to trošku hodí i k jinému příběhu tak je to pokračování na 11 den z tohoto challange.Téma je " Napiš příběh s první větou Myslel jsem že jsem viděl"




Myslel jsem, že jsem viděl Jamese, ale jen na zlomek vteřiny.Zrak se mi při dopadu na tvrdou podlahu trokšu zorostřil a já naprosto nevěděl kde se právě ocitám. Kolem mě se pohybovali malé a nízké stíny jakoby mi něco šeptali. Srdce mi najednou začalo znovu bušit do hrudi i když jsem ho vlastně neměl.
Je toto peklo? Kolem byl veliký žár a já se neskutečně potil. Bylo to velice rychlé přehoupnutí počasí ještě před chvílí jsem letěl chladnou oblohou. Zrak se mi začal zlepšovat a já spatřil malé a černé mužíčky kteří se kolem mě motali.Na sobě měli černé hábity a krčili se aby jim nebylo vidět na obličej. Každý z nich se kolem mě párkrát otočil a šeptali tiché slova v cizím jazyce. Po chvíli klidu co šum ustal se kolem mě vytvořil kruh. Všichni z nich se chytli za ruce a pokračovali v šeptání až na to že teď už se to rovnalo normálnímu hlasu a stále se to zvyšovalo.
Jejich hlasy dosáhli písklavých tónin a uši z toho zvuku začali brnět. Rychle jsem si snažil rukama zakrýt uši, ale nebylo to o moc lepší a za nedlouho se jejich hlasy zvýšili natolik aby to i přes mé ruce rvalo uši.
"Né! Prosím!" prosil jsem o slitování a už jsem z toho začal bláznit.Třepal jsem hlavou a snažil myslet na něco jiného než na zvuky a křik ostatních. Tohle nebylo nebe ani ráj. Vždyť jsem chránil lidstvo a snažil se aby přežilo, ale taky to byla moje vina že zahynulo tolik lidí a lovců. Zakřičel jsem bolestí v uších a začal se smiřovat s tím že moje duše tu bude navždy uvězněná bez možnosti útěku.Stočil jsem se na chladné zemi do klubička a zacpal si uši co nejvíce to šlo. Křik a nářek se mi dostávali pod kůži a já z toho začal mít velký strach.
"Myslíš si že bys mi smrtí utekl?!" zeptal e zákeřně a místem se pronesl vysoký a hlučný smích. Křik a nářek v tu chvíli zmizela zase jsem tam byl sám.Ty slova jsem moc neslyšel ještě stále jsem měl v uších křik,ale věděl jsem kdo to je. Joseph.
Proč? Proč jsem byl tak blbej a nevzpoměl si že i kdybych si zlomil vaz nezemřu? Měl jsem si na to vzpoměnout hned kdybych si na to vzpoměl nezažil bych ten horzný křik jak z pekel.Joseph měl moc ovládat smrt. Kdykoliv si usmyslel že někdo potřebuje smrt stačilo mu na to pomyslet a v tu chvíli byl mrtví.Ovšem já byl výjimka. Jsem lovec a představuji dobro. Joseph měl moc pouze nad temnýma a nadpřirozenýma bytostma jako jsou upíři a démoni.
Já stále žil jen mě nechal si myslet že jsem zemřel a vytvořil mi tu iluzi že stoupám do nebe.
"Vy..vy..No tohle!" vykřikl jsem na něj a stoupl si na nohy. Normálně bych použil jedno takové slovo, ale rodiče mě slušně vychovali a bylo by jim jedno že je to nějaký démon.Můj vztek na něj se tímto činem velice zvýšil a já jsem zuřovostí zčervenal všude.
"Smrt...to by byla příliš snadná cesta" pokračoval a jedním mávnutím rukou se kolem nás začali mihat objekty. Ocitli jsme se znova v té jeskyni.
Spatřil jsem před sebou Jamese jak zkalmaně hledí do země a při tom se snaží rozvázat ostré lano na rukou. Vzdychl jsem a trošku jsem si říkal zda jsem opravdu nemohl umřít. Už od začátku vím že zabít se mi ho nepodaří, ale útěcha pro mě byla že jsem zabil alespoň jeho pomocníka - Liss. Za to jsem byl na sebe hrdý! Odvrátil jsem oči na Josepha a ten si vytáhl měč z velkého kamene, ale pak udělal to co jsem nečekal - položil ho na zem. Meč se roztříštil na zemi na pár kousků a jeden z nich doletěl k mým nohou. Nevěděl jsem co mi tímhle chtěl říct. Jestli to znamenalo že budeme zápasit s holýma rukama byl jsem nahranej. Mým velkým talentem byli zbraně nikoliv souboj pouze pěstma. Každou takovou rvačku jsem prohrál vlastně jsem se do ní ani nezamotával. " Snadná a příliš předčastná. Náš boj jednou příjde, ale až budeš dospělí a rozumný." po chvíli mlčení řekl hlubokým hlasem a oči se mu rozzářili v pastelovou žlutou. Stál jsem naprosto překvapeně a nevnímal co se kolem děje.Celý život jsem se připravoval že se 20 nedožiju a ono možná vysvitla naděje. "Cože?Proč?" zeptal jsem se jestli jsem dobře rozuměl a Joseph se jen otočil a od malé díry ve zdi tak přes rameno potichu řekl " Však se to jednou dozvíš". Zůstal jsem jen tak koukat jak odchází a v duši jsem se radoval.I když jsem měl pochybnosti o tom co právě řekl. Co se dozvím?....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama